Psáno v slzách.. Ne v slzách zoufalství. V slzách nad zoufalstvím. Dávným či v době vzniku básničky přítomným, na tom moc nezáleží a ani tehdy nezáleželo. Někdy v člověku vystoupí na povrch nečekaně jak sopka spoustu vzpomínek, dávných či současnějších a sněť myšlenek jej plně zaplaví. Ale ne v lítosti, ne v zoufalství či nepochopenosti. Spíše v síle. V tom když člověk přemýšlí, co mu dalo v životě sílu být takový jaký je. Možná je to tak dobře, možná ne, to každý v životě poznává nesčetněkrát. Ale nejdůležitější je, aby byl člověk svůj. Aby si dokázal stát vždy za svým, i když s tím okolí nesouhlasí, i když to nechápe, i když ho odsuzuje. Možná někdy pochopí, možná taky ne, ale nejdůležitější je, zda člověk cítí ze svých činů vnitřní naplnění a dokáže si odpovědět na otázku, proč jedná tak jak jedná, je to skutečně jeho touha nebo se podřizuje většině jen proto, aby nevyčníval z davu?
Jsem jaká jsem
Jsem jaká jsem
A komu to vadí
Jen boj sám se sebou svádí
A koho to těší
Zbytečně všechno moc řeší
Jsem jaká jsem,
Proč se o to staráte
A skrz prsty se na mě díváte?
Poznámky jsem byla zvyklá slýchat…
Naštěstí jsem se naučila svobodně dýchat.
Jsem jaká jsem
A co má být
Nechte mě svobodně žít
A snít
…a možná taky tlít.