Psychologie? Sociální pedagogika a poradenství!

Sedím doma, sedím u počítače a přemýšlím. Vlastně by se dalo říci nad ničím a zároveń nad vším. Především si v hlavě rekapituluji události poslední doby, posledních měsíců, protože moje plány se změnily v poslední době skoro všechny, a to téměř úplně od základu. Ale je to pro mě poučení. poučení, že člověk se nemá k něčemu moc upínat, obzvláště, když jistota, že svého cíle dosáhne se pohybuje pohybuje hodně blízko nule. Přeně taková je totiž šance přijetí na psychologii ( abych nepsala hlouposti, samozřejmě, že šance jsou o něco vyšší, ale zas až tak závratný rozdíl to není).

Hlásila jsem se na psychologii. Proč? To ví snad jen Pánbůh. Ale jisté je, že psychologie se před pár lety stala jakýmsi stěžejním bodem mého zájmu. Dokonce velkým ztěžejním bodem, troufám si snad i říci, že mým životním cílem. Psychologie mě vlastně zajímala vždycky, snad už i na základní škole, jen tehdy jsem nedovedla svůj zájem jasně specifikovat. Prostě mě zajímali lidi a rozdíli mezi nimi. V jednání, v názorech, chování. Když tak o tom přemýšlím, sama někdy nechápu, že jsem si tento zájem přes všechno udržela i v době, kdy můj názor na lidi a důvěra  ně nabyla celkem tragického bodu a já už nevěřila vůbec nikomu.. Můj zájem o psychologii se specifikoval ve druhém ročníku, když jsem tenhle předmět měla ve škole. Tehdy jsem si řekla, že to je ONO. To je to, co mě přece již dlouho zajímá. Tohle chci studovat. Ihned jswem začala zjišťovat, jak je to se studiem psychologie na vysoké škole, ckdy všude se dá PS studovat. Moje plány byly poněkud otřeseny, když jsem zjistila, že možností, které by splňovaly moje požadavky zas až tak moc není a že šance na přijetí jsou hodně malé, zdalekaani ne desetiprocentní. Ale přesto jsem se s vervou pustila do přípravy a čí mvíc se blížilo osudné podání přihlášek, tím jsem byla nervóznější a zároveň nejistější. Je to pro mě to pravé, prala jsem se sama sebe. Chtěla bych být psycholog nebo psychologii spíše učit? To byly otázky, které mi vrtali hlavou. Nakonec jsem si řekla, že to nechám na osudu a podala si přihlášku všude, kam to šlo. A nedělala jsem už snad skoro nic jiného ,než se učila a učila a učila, budila se v noci hrůzou, že jsem něco zapoměla, klepala se při představě přijímaček, při představě neúspěchu. Protože ale chci mít vždy alespoń nějakou jistotu, řekla jsem si, že si podám přihlášu ještě na nějaký úplně jiný obor. Můj los padl z několika nejrůznějších důvodů na obor sociální pedagogika a poradenství. Jednak mě obor sám o sobě zaujal šířkou svého uplatnění a jednak jsem si řekla, že ono poradenství má snad blízko i ke kýžené psychologii..

Osud začal míchat karty, já uspěla u většiny přijímacích zkoušek. Ale ouha.. Kapacita je kapacita a proto uspěli opravdu jen ti největší šťastlivci, kterým to ale samozřejmě přeju, protože pokud byl tento obor jejich snem, je velký předpoklad, že svou práci budou vykonávat s velkou pečlivostí a láskou. Já tohle štěstí neměla, ale nikomu to nemám za zlé. Je pravda, že když jsem se to dozvěděla, byla jsem dost zoufalá, ale na druhou stranu vím, že jsem pro přípravu udělala maximum a navíc ve chvílích, kdy jsem ztrácela jistou půdu pod nohama jsem věřila, že všechno pro mě dopadne tím nejlepším možným způsobem. To samo o sobě připouštěla i neúspěch na psychologii. Teď již delší dobu vím, že jsem přijatá na sociální pedagogiku a poradenství. Po počátečním překvapení, že právě tento bor by se měl stát skutečně mým osudem, přišlo postupně nadšení. Dnes už se na studium moc těším a spřádám tisíce plánů do budoucna. Mám strach, asi jako každý budoucí student VŠ, ale zároveň se těším na nový život v Brně.

A jak jsem se vyrovnala se ztrátou snu o povolání psychologa? Teď už celkem snadno, protože věřím, že tohle je nejlepší volba osudu, která mě mohla potkat, i když chvílemi mě přepadají i výhrady a tisíce otázek, jestli je to to pravé. Snažím se je zaplašit a teď už hurá, vstříc nové budoucnosti, do nové školy, do nového města, do nového bydlení..