Hola, hola, škola volá aneb úvaha o prvním září..
Je 1.září. Chvilku před desátou hodinou a já sedím za pultem v krámečku s dětským oblečením a jako každá správná prodavačka ( tedy v mém případě brigádnice) se mile usmívám na zákazníky a snažím se jim být nápomocná. A že jich dnes je. Ulice jsou plné maminek a tatínků, kteří vedou své ratolesti poprvé či poněkolikáté do školy. Ač si to nejdříve nepřipouštím, uvědomuji si, že jsem dojatá a těm dětičkám tak trochu závidím. Při pohledu na ně jsem si totiž s konečnou platností uvědomila, že ona "bezstarostnost" školních let se již nikdy nevrátí..
Tedy ne že bych do školy nechodila, ale přeci jen třetí semestr bakalářského studia je chtě nechtě prostě o něčem jiném. Člověk přijde 19. září do budovy filosofické fakulty a hned ho čekají přednášky a hlavně nepřeberné množství nových informací, které musí nějak vměstnat do hlavy a vypořádat se s nimi, aby na nic nezapomněl. Přednášky a semináře a střídají jeden za druhým, k tomu se přidá nikdy nekončící maraton večerů strávených s Komenským, Chlupem, Pestalozim ale i Freudem nebo dokonce Sokratem a vedení pomyslných učených dialogů s těmito učenci ( a jediným výsledkem tohoto filosofování je, že člověk stejně alespoň na venek musí uznat, že mají pravdu, protože nějaké novoty by u zkoušky asi neprošly a odporovat těmto velikánům by bylo velice opovážlivé, když každý ví, že už tenkrát měli pravdu). Když se člověk konečně stihne poprat se vší tou povinnou literaturou, odevzdá na poslední chvíli všechny seminární práce a zavře za sebou dveře na poslední přednášce, ví, že ho čeká ještě ta horší část semestru. Ve zkouškovém období dostává oraganismus studenta pořádně zabrat: oči se odtrhnou od knížky nebo monitoru jen v čase, který lze počítat na minuty, počet hodin spánku se může směle počítat na prstech jedné ruky, žaludek trpí přemírou sladkých pochutin ( Kdo jen vymyslel tu zatracenou čokoládu???) mísících se s hektolitry kávy. No prostě vysokoškolská idylka jak má být. Ale znáte to, člověk si zvykne na všechno a to obzvláště poté, co zjistí, žemu těch možností zrovna moc nezbývá.
Ale abych se vrátila k původnímu tématu. Závidím tedy děckám chodícím do školy. Ne že bych si to uvědomila až s ročním zpožděním, ale při všech těch dojmech ze začátku vysokoškolského studia mi na takové úvahy zkrátka v mozku nezbylo místo.
Jít do školy 1.září se zdá být jako obyčejná věc, která s výjimkou našich školních začátků nestojí za řeč. Ale ono také 1. září má jistou symboliku, a to přímo magickou. A když se člověk uvědomí , že po 13 letech školní docházky ( ZŠ a SŠ) se pro něj tento den má má stát naprosto všedním a obyčejným, může být toto uvědomění poněkud bolestné. Je to jen další ze známek toho, že vlak dětství již mizí v dáli a jeho koncová světla jsou vidět stále méně a měně a ty víš, že ho nedohoníš, protože nic nelze vrátit. I kdybys to zkoušel, je to marná snaha a zbytečně vynaložená energie. Je lépe zůstat stát na nástupišti a pomalu nastupovat do vlaku dospělosti se všemi krásami, radostmi a strastmi, které s sebou přiváží. A jak zpívá Hanička Zagorová: "Život je přece báječný, je vším, co máš. Jen v jednu chvíli sváteční jej dostáváš. Život je zázrak zázraků, nesmíš ho vzdát, i když slunce smích, cesty za štěstím, střídá déšť a pláč, chvilky bolestí, měj ho rád.." A tak to má přece být!