Jsem jaká jsem

  Psáno v slzách..  Ne v slzách zoufalství. V slzách nad zoufalstvím. Dávným či v době vzniku básničky  přítomným, na tom moc nezáleží a ani tehdy nezáleželo. Někdy v člověku vystoupí na povrch nečekaně jak sopka spoustu vzpomínek, dávných či současnějších a sněť myšlenek jej plně zaplaví. Ale ne v lítosti, ne v zoufalství či nepochopenosti. Spíše v síle. V tom když člověk přemýšlí, co mu dalo v životě sílu být takový jaký je. Možná je to tak dobře, možná ne, to každý v životě poznává nesčetněkrát. Ale nejdůležitější je, aby byl člověk svůj. Aby si dokázal stát vždy za svým, i když s tím okolí nesouhlasí, i když to nechápe, i když ho odsuzuje. Možná někdy pochopí, možná taky ne, ale nejdůležitější je, zda člověk cítí ze svých činů vnitřní naplnění a dokáže si odpovědět  na otázku, proč jedná tak jak jedná, je to skutečně jeho touha nebo se podřizuje většině jen proto, aby nevyčníval z davu?

Jsem jaká jsem

Jsem jaká jsem

A komu to vadí

Jen boj sám se sebou svádí

A koho to těší

Zbytečně všechno moc řeší

Jsem jaká jsem,

Proč se o to staráte

A skrz prsty se na mě díváte?

Poznámky jsem byla zvyklá slýchat…

Naštěstí jsem se naučila svobodně dýchat.

Jsem jaká jsem

A co má být

Nechte mě svobodně žít

A snít

…a možná taky tlít.