Maturita, lidské touhy a přání, má vyznání a poděkování...

26.5.2010. Tak už jsem prý dospělá. Tedy alespoň se to povídá, že dospělost přichází s vykonáním maturitní zkoušky a ne dovršením 18tého roku. Co je na tom pravdy, to těžko říci. Každopádně na sebe mohu být hrdá a pyšná, protože jsem zvládla maturitu se samýma jedničkama. A ani vlastně po pravdě nevím, proč jsem se tolik stresovala. Tak hrozné to nebylo. Dokonce mě to i bavilo a to dost. Nejenom, že jsem ráno nemohla dospat, těšila jsem se i na to, až budu sedět na potítku a budu se ze sebe snažit něco dostat a hlavně na to, až si mě zavolají k sobě. Kupodivu jsem nebyla ani nervózní, ani když jsem seděla a na papíru před sebou měla jen tři slova a absolutně netušila, co budu povídat. Ale porota byla naprosto úžasná, všichni se chovala moc mile a hlavně lidsky.. Ono je to moc a moc důležité a myslím, že to ocení všichni, i ti, kteří si to přímo neuvědomují a dělají ramena. Možná každý dělá nekdy ramena, pohazuje hlavou a dává najevo, že je nad věcí. Ale možná to spíše dokazujeme sobě.. Když je to jednou za čas, tak proč ne, ale jakmile to někdo dělá pořád, není asi něco v pořádku. Důležité je věřit, že dokážeme vše, co jsme si přesevzali. Já jsem si celou dobu věřila a tak mě nic neodradilo.. Věřila jsem, že to dobře dopadne.. Prostě musí.. Ino je hrozně důležité něčemu věřit, věřit v to, že něco dobře dopadne, věřit v naději v lepší zítřek, věřit v to, že se splní naše sny.. A tenhle se mi splnil. Možná se to někomu zdá hloupé a pošetilé, možná si řekně, že hlaní je maturitu mít a na známkách nezáleží.. Ale tohle je otázkou cti, touhy udělat si radost, neustálé touhy, která člověka vede vpřed..

Ano, touha, která člověka žene vpřed, jakési hledání něčeho nového , co přijde a kráčení tomu vstříc. Jednou mi přišel email se zajímavým a až k slzám pravdivým zamyšlením. Všichni se neustále za něčím ženeme, klademe si stále nové a nové cíle a děláme vše pro jejich dosažení. Je to krása a nádhera sledovat, jak se nám naše sny plní. Ne náhodou. Naším nezdolným úsilím. Je to jistě dobře, ale.. Někdy pro samý trysk vpřed zapomínáme žít přítomností. Říkáme si, že budeme šťastní, až dosáhneme nějakého určitého cíle. Když jej pak dosáhneme, objevuje se cíl nový a my si říkáme, ještě tohle a štěstí přijde.. Ale ono stále nepřichází dokud si neuvědomíme, že nejšťastnější může být člověk právě tady a teď a je jen na nás snažit se udělat každý okamžik svého života tím nejkrásnějším, jako by byl poslední.. Možná to zní jako klišé, ale je to pravda. Možná si myslíme, že je důležité stát se slavným a dokázat toho co nejvíce. to je jistě správné, ale pro naše osobní štěstí jsou mnohem důležitější blízcí lidé a lidé, kteří nam dokázali něco dát, kteří něčím obohatili náš život a o co nás již nikdo neobere. Můžeme mít majetek, dobré postavení, slávu, ale jak dlouho? Někdy celý život, někdy naopak jen pár chvil, a pak se všechno zboří jak hrad z karet, ale vzpomínky nám nikdo nevezme a jsou okamžiky na které nikdy nedokážeme zapomenout. A mohou to být úplné banality všedního života, které pro nás mají nevyčíslitelný význam a při vzpomínce nás mohou dojímat až k slzám, i když v okamžiku, kdy probíhají se nám to ani nezdá..

Je krásné vzpomínat, ale je důležité se v myšlenkách neutápět, protože ačkoli si to nechceme připustit a držíme se některých životních etap zuby nehty, život nečeká. Život jde dál, žádná vteřina nejde pozdržet, zastavit a už vůbec ne vrátit.. Bohužel je to tak, zůstanou nám jen vzpomínky, ale ty jsou skutčným bohatstvím. Ale ani milionář nesmí své konto neustále přepočítávet, protože jinak by ztratil kontakt s realitou, tak ani my nesmíme žít jen ve vzpomínkách, i když jsou krásné..

Každá životní etapa jednou končí. A každý konec znamená i nový začátek. Skupina Holki zpívá: Všechno hezký jednou končí a někde něco začíná, i já se s touhle písní loučím a naši bránu zavírám, krásný vzpomínky mi zůstanou, navždy mě budou hřát...  Pro mě a další tisíce lidí skončila maturitou jedna důležitá životní etapa. Jaká byla? Plná změn, naděje, zklamání, radosti i strastí denního života jako každá jiná. Ale měla pro mě nesmírný význam, protože jsem poznala spoustu lidí, kteří mi ukázali, že svět je přece krásný a vždy je přece pro co žít. Můj vděk patří především mým přátelům a blízkým lidem. Mým spolubydlícím, se kterými jsme si vždycky dobře rozuměli a krásně se dokázali navzájem podpořit, nikdy jsem se nepohádali a vždy si dokázali vyjít vstříc. Tohle je zvláštní důkaz toho, že pro přátelství není důležité trávit spolu 24 hodin denně nějakými rozmanitými aktivitami, koníčky, vysedáváním po hospodách atd., ale mnohem důležitější je mezi přáteli vzájemné porozumění, pochopení i beze slov a vzájemná tolerance.. Mám Vás moc ráda. Můj vděk patří i vychovatelkám na intru, které se vždy chovaly naprosto úžasně v kterékoli situaci a člověk u nich našel vždy pochopení, povzbuzení, milá slova.. Prostě vše, co právě potřeboval. Hlavně u jedné vychovatelky, která mi byla vždy podporou a spřízněnou duší a která mi nesčetněkrát pomohle najít cestu z pro mě neřešitelné situace a vždy ráda jsem se k ní vracela podělit se s radostnými i méně radostnými okamžiky a moc si jí vážím, i když se to možná zdálo někomu nepochopitelné, jen já vím proč. Vážím si všech přátel, které mám, spolužáků ( tedy už vlastně bývalých), se kterými jsme našli vzájemnou řeč, porozumění a přátelství, i těch u kterých vidím a cítím pozitivní změnu do budoucna. Vážím si všech učitelů, kteří mě něco naučili a hlavně těch, kteří byly především chápajícími lidmi. Největší dík ovšem patří naší třídní učitelce, i když celá třída ví, že najít k sobě vzájemnou cestu bylo velice složité a zdlouhavé a ani jedna strana to rozhodně neulehčovala. Ani nevím kdy nastal ten zlom, ale najednou se ledy začali bořit a my se začali více a více sbližovat až vztahy s třídní nabyly zcela nových roměrů.. Vděk samozřejmě patří i mým rodičům, kteří mě vždy velice podporovali a i když se vyskytla sem tam nějaká neschoda a vzájemné nepochopení, bylo to jen na povrchu, protože uvnitř je pevné pouto, které ani slovy popasat nelze. Chápou to vždy jen rodiče a děti..

Tak už jdu spát a psychicky se připravovat na páteční přijímačky. jaké budou, těžko říct, ale pro přípravu jsem snad udělala maximum, tak snad se vydaří. Nějak to dopadne.. Prostě......... a tak dále, koloběh by byl pořád stejný.