Něco končí

 Loučení je vždycky těžké. Obzvláště když člověk ví, že opouští něco, co už se nikdy nevrátí. Říkat si, že to bude fajn, že to bude třeba i lepší.. to moc nepomáhá. Ani ne tak proto, že by tomu člověk nevěřil, ale hlavně proto, že ví, že ať bude to, co přijde jakékoli, vždycky to bude jiné a je vlastně jedno jestli horší nebo lepší. A jak zpívá Hana Hegerová : ".. Já nevím jestli smím, jít jako kdysi dál, já vím, já dobře vím, že život nečekal, že dveře, které znáš po létech starým klíčem jen těžko otvíráš.. " To je na tom to nejhorší, to uvědomění si toho, že člověk nemůže u sebe udržet nic, přesně tak, jak to bylo. Lidi se setkávají, kráčejí spolu nějakou chvíli životem a pak se jejich cesty rozcházejí, aby kráčeli s jinými lidmi. A i když se potkávají, navštěvují, to, co je vlastně nejvíc poutá, bývají ty vzpomínky..

Něco končí

Něco končí

něco se loučí

něco se ztrácí

Vzpomínky se vrací

Je čas kráčet vpřed

a dál

Je čas nechat za sebou

co život dal

Život vždycky dal

a zase vzal

Ale uvnitř vše zůstává

a život stále rozdává

Musíš umět dávat i brát

Život je plný ztrát

Život je plný zoufalství

Život je plný bohatství

Slzy duši hojí

léčí vše co bolí

láska něco spojí

Kroky vpřed něco stojí