Odpusť, babičko!

  Když nás opustí milovaná osoba, je to vždycky těžké. A ještě těžší to je, když víme, že jsme jí chtěli něco říct, že jsme chtěli něco udělat.. a nestihli jsme to. Je poustu věcí, které, člověk v životě udělá a nemůže je napravit, a stejně tak je spousta věcí, které člověk neudělá a také je nemůže napravit. A horší podle mě je, když si člověk uvědomí, co všechno mohl udělat a neudělal. Možná si někdo řekne, času dost, zítra je taky den.. Jenže zítra se k tomu nedostane, pozítří taky ne, za týden to pustí z hlavy. Jenže někdy už je pozdě jednat a chtít něco napravovat.. A nemusí se jednat vždycky o smrt blízkého člověka, to je ta konečná varianta, může se jednat o jakoukoli situaci, kdy člověk promešká pravý a často jediný okamžik něco udělat, něco říct.. Už nikdy nemusíme mít příležitost..

Kolik příležitostí už jsem v životě promeškala, kolik jsem si jich nechala utéct a kolik jich často sleduji, jak mi pomalu, ale jistě každou vteřinou proplouvají mezi prsty.. A přesto stále znovu dělám stejné chyby. Jak je možné, že se člověk někdy tak těžko poučí??

Odpusť, babičko!

Chtěla jsem Tě

Navštívit

Chtěla jsem Tě

Vidět

Chtěla jsem Tě

Potěšit

Chtěla jsem

Chtěla

A taky měla

Je to pryč

Všechno se ztrácí

hlína zakryla Tvůj pohled

Tvé toužící oči

A moje zůstávají

Aby ronily slzy

a výčitky

Sobě